Nejen obsah, ale i forma prodává aneb Spojky a, i, ani, nebo

Sebelépe vymyšlený text se mine účinkem, pokud je plný pravopisných chyb. Abyste se s touto hořkou zkušeností nikdy nesetkali, připravili jsme pro vás pátý díl našeho seriálu. Tentokrát se věnujeme obtížnému tématu, které dovede pořádně zamotat hlavu i zkušeným copywriterům – práci se souřadícími spojkami a, i, ani, nebo.

Spojky souřadící, nebo podřadící?

Ještě předtím, než se vrhneme na konkrétní spojky, musíme si osvěžit pojem, který již dlouhá léta děsí žáky druhého stupně základních škol – spojky souřadící a podřadící. Znalost tohoto rozdělení umožňuje správně určit poměr mezi jednotlivými větami či větnými členy, od kterého psaní čárek odvíjíme.

Spojky souřadící

Spojky souřadící spojují věty (nebo větné členy), které mají stejnou gramatickou platnost. Významově spolu souvisí, ale mluvnicky na sobě nejsou závislé. Vypuštěním jedné takové věty ze souvětí může být ovlivněno pochopení, nikoliv platnost promluvy nebo textu:

• Tatínek se vrátil z práce a dovezl nám dárky.
• Středověcí mniši uměli skvěle latinsky, dokonce v tomto jazyce i psali.
• Neučil se, a proto dostal pětku.

Každá z vět tvořící souvětí by mohla být oddělena tečkou, přesto by byl text srozumitelný. A kdybychom některou z nich vypustili? Možná získáme méně informací, ale sdělení bude platné.

Spojky podřadící

Podřadící spojky jsou určeny pro spojení vět (nebo větných členů), z nichž jedna je podřízena druhé. Zatímco věta hlavní může stát sama a přesto přináší určitý význam, věta vedlejší je sama o sobě nepochopitelná a s největší pravděpodobností by čtenáře jen zmátla:

• Nepřišel do práce, protože měl horečku.
• Vrať se, odkud jsi přišel.
• Pokud přijedete ráno, stihnu to udělat do večera.

Z příkladů výše je patrné, že věty následující po spojkách podřadících rozvíjejí větu hlavní. Samostatně nemohou existovat, protože bez znalosti informací v hlavní větě by působila nepatřičně a nebylo by možné pochopit, co chce jejím prostřednictvím mluvčí nebo pisatel sdělit.

Spojky a, i, ani, nebo

Kdy čárku nepíšeme?

Tématem tohoto článku je psaní čárek ve větách spojených souřadícími výrazy a, i, ani, nebo. Ze školy si mnohdy odnášíme jednoduchou poučku, že před nimi čárku nepíšeme a ve většině případů tomu tak skutečně je. Český jazyk je ale bohužel plný výjimek, takže ani toto pravidlo neplatí 100%. Čárku před spojkami nepíšeme tehdy, pokud spojují věty nebo větné členy ve slučovacím poměru:

• Nastoupili do vlaku a odjeli
• V zimě stavíme sněhuláky nebo hrajeme koulovanou.
• Není jí rady ani pomoci.
• Zvířat i rostlin zde nalezneme požehnaně. 
• Ředitel uvedl, že změny byly uvedeny do praxe a že od nich očekává zvýšení obratů.

Poměr slučovací bývá v běžné promluvě i psaném textu využíván nejčastěji. Jedná se o spojení dvou rovnocenných informací, naznačení časové následnosti, přičemž obsah jednotlivých vět nebo větných členů na sebe volně navazuje. Čárka se tak nepíše ani před výrazy typu a pak, a podobně, a také, a jak.

• Šli jsme k jezerům a pak lovili ryby
• Narazíte na velké balvany a potom zahnete doleva.

Je spojka „nebo“ opravdu slučovací?

Možná teď přemýšlíte nad tím, že vám do definice uvedené výše nesedí spojka nebo, případně její jednovaječné dvojče či. Vždyť přeci velmi často vyznačuje výběr ze dvou či více možností, což by naznačovalo poněkud jiný než slučovací poměr. V tomto případě ale nastává trošku rozpor mezi běžnou logikou a tím, co za slučování považuje jazyk. Pokud jsou totiž varianty rovnocenné a vedou ke stejnému cíli, jsou z mluvnického hlediska v poměru slučovacím:

• Kontaktujte nás e-mailem nebo telefonicky.
• Trávu sečeme kosou či sekačkou.
• Na konzultaci může přijít maminka nebo tatínek.
• Na trhu je možné koupit ovoce, zeleninu nebo maso.

Kdy čárku píšeme?

Z výše uvedeného vyplývá velmi jednoduchá odpověď – ve všech ostatní případech. Kromě slučovacího existuje dalších pět poměrů – odporovací, vylučovací, stupňovací, příčinný (důvodový) a důsledkový. Pokud jsou věty (nebo větné členy) v jednom z nich, píšeme před spojkami vždy čárku:

• Takový vývoj neočekával nikdo, ani já ne. (stupňovací)
• Zločinci se nijak neskrývali, ani světla nezhasli. (stupňovací)
• Teď, nebo nikdy. (vylučovací)
• Byli jste spokojeni, nebo vás něco trápilo? (vylučovací)
• Jeho díla milovali nejen laikové, i kritika je hodnotila velmi vysoko. (stupňovací)
• Podařilo se nám zvýšit prodeje, a dokonce se o nás psalo v novinách. (stupňovací)
• Celý život žil střídmě, a proto měl na stáří dostatek financí. (důsledkový)

Spojka a je velmi často psána ve spojení s řadou podřadících výrazů (a tak, a proto, a tudíž, a dokonce). Nejedná-li se o prosté spojení či časovou následnost (a pak, a potom), lze tyto výrazy obvykle chápat jako jasný indikátor pro umístění čárky.

Vícenásobné spojovací výrazy

Z našeho výběru s oblibou tvoří vícenásobný spojovací výraz zejména spojka ani. Při psaní čárek se řídíme trochu jinými pravidly, než je běžné a závisí zejména na umístění jednotlivých výrazů. Může dojít ke dvěma případům:

Spojka ani je uvedena již před prvním spojovaným výrazem – čárka se nepíše před první z nich, ale před jakoukoliv další už ano – poměr chápeme jako stupňovací:

• Neměli ani kompas, ani mapu, ani telefon.

Pokud spojka ani před prvním spojovaným výrazem nestojí, nepíšeme čárky ani před žádnou z následujících – poměr chápeme jako slučovací:

• Neměli kompas ani mapu ani telefon.

A co nás čeká dále?

Také v příštím díle zůstaneme u psaní čárek a podíváme se na pravidla jejich zápisu u méně častých spojek, infinitivů, vět jednoduchých a nejrůznějších vložených konstrukcí. Právě z nich totiž mají nejen copywriteři, ale i korektoři často zamotanou hlavu.